Ve čtvrtek 14.05.2015 navštívila početná výprava mnichovských sokolů pražské divadlo Semafor a zhlédla zde představení Nejveselejší tragédie v Česku.
Po představení byli sokolové pozváni Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou na jeviště ke společnému focení.
Nad dějinami Semaforu a především nad významem jeho hlavního aktéra, Jiřího Suchého, se dále zamýšlí náš vzdělavatel Ivan Steiger.
Jiří Suchý je náš největší žijící český básník.
Je trochu i Maurice Chevalier, trochu Charles Chaplin a maličko také pierot Jean Gaspard Deburau. Jeho psaná, hraná a zpívaná poezie maluje pocity do duší a vyvolává v nás už půl století radost, něhu i smích.
Zavzpomínali jsme si s ním, jeho mladičkým souborem a Jíťou Molavcovou na jevišti i v hledišti na „55 let ústrků a slávy“ divadla Semafor. Z úryvků textů recenzentů českého tisku mezi Rudým právem, Lidovými novinami a Mladou frontou vysvitlo, jak složitě se divadlo pana Suchého a Jiřího Šlitra protloukalo socializmem šedesátých let, dále komunistickou normalizací a sověty okupovanou zemí let sedmdesátých a osmdesátých – a následnou nasáklostí dědictvím starých časů.
Semafor měnil adresy, stěhoval se, zanikal a vstával z mrtvých, odolával likvidátorům i páté koloně ze soudruhů herců, které si v divadle nevědouce hýčkali. Jeden z nich pro informace dojížděl až k nám do Mnichova.
Ona „Nejveselejší tragédie v Česku“ dopadla dobře. A tak přidejme, že Jiří Suchý je ještě i torero, „beatlesák“, důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, Woody Allen, a trošku i starý pán – ale pro nás, kteří jsme s ním ona léta prožívali a mnohdy i naše děti - zůstává největším básníkem našeho mládí!
A město zdobí slunce jas
Hrdliččin zve ku lásce hlas
Když se však člověk ohlídne
Zahlédne časy nevlídné.
